Období před Bílou horou
Od Bílé hory do vzniku Šlp
Začátky Školního lesního podniku
Období po 2. světové válce

Období před Bílou horou

Černokostelecké panství má poměrně dlouhou historii. Poprvé se o Kostelci nad Černými lesy mluví v souvislosti se směnou černokosteleckého panství za panství náchodské, kterou uskutečnil Jan Lucemburský v roce 1344, hovoří se zde o Costelicz in Nigra silva. Dle názvu je možno soudit, že v okolí Kostelce rostly hluboké lesy, tvořené zejm. smrkem a jedlí.

Již za Jana Lucemburského zde stál kostelecký hrad, zachoval se z něj však jen nepatrný zbytek. Při vstupu do prvního nádvoří je to pravá obloukovitá část předzámčí. Roku 1489 byl Kostelec povýšen Vladislavem Jagellonským na městečko. V roce 1558 získal panství Jaroslav Smiřický, který se rozhodl zde vytvořit rodové sídlo. Rozšířil panství přikoupením dalších statků, mezi jiným v roce 1573 Stříbrné Skalice s lesem Rousýnem. V hospodářských záznamech, pocházejících z té doby, se uvádí, že kromě uvedených druhů zvěře žila začátkem 17. století na Černokostelecku zvěř srnčí, bažanti a jeřábci, v polních honitbách koroptve.

Pro feudálního majitele té doby měl les daleko větší význam jako honitba, než jako zdroj dřeva. V té době bylo dříví ještě dost a nebylo zvlášť ceněno, i když v jiných částech země se projevoval jeho nedostatek. Příčinou byla nedokonalá dopravní síť, jež neumožňovala dopravu dřeva na větší vzdálenosti. Jen tak si můžeme vysvětlit, že do kutnohorských stříbrných dolů se dříví plavilo až z Krkonoš, ač Kostelecko je od Kutné Hory vzdáleno 20 - 30 km vzdušnou čarou.

Les byl v té době také zdrojem potravy pro skot, ovce a prasata. Jako žír byly ceněny žaludy a bukvice. Pastvou a oklešťováním lesních stromů vznikaly citelné škody, a proto byla lesní pastva později zakazována. V poslední vůli Jaroslava Smiřického z roku 1594 je uveden zákaz průhonu dobytka lesem Fidrholec (mezi Úvaly a Újezdem nad Lesy), aby se zvěř neplašila a nerozháněla.

Od Bílé hory do vzniku Školního lesního podniku

Po Bílé Hoře došlo opět ke změně majitele panství. Smiřickým byl majetek konfiskován a veškeré jmění propadlo ve prospěch královské komory, část získal Albrecht z Valdštejna. V roce 1622 prodal Valdštejn panství Kostelec spolu s dalšími okolními majetky královskému místodržícímu Karlu kn. Liechtensteinovi, který ke Kostelci přikoupil v následujícím roce okolní konfiskované statky.

Velkých změn doznal ráz krajiny během třicetileté války, kdy docházelo k pálení a ničení vesnic a panských dvorů. Více než dvě třetiny polí zůstalo pustých a zarůstalo lesem. K roku 1654 bylo na kosteleckém panství 3600 ha ladem ležící půdy. Prudce se snížil stav užitkové zvěře, zatímco počet dravé zvěře vzrůstal.

Významným pramenem k historii černokosteleckých lesů v druhé polovině 17. století je urbář, nazývaný také Zlatá kniha. Sepsal jej v letech 1672 až 1677 Š.K.Svoboda a J. Kašpar Úvalský. Kromě podrobného popisu celého panství zachycuje druhové zastoupení dřevin v době, kdy lidské zásahy do nich nebyly ještě tak pronikavé, a kdy třicetiletá válka znamenala spíše návrat k původní druhové skladbě.

Po smrti Jana Adama Ondřeje kn. Liechtensteina se stala majitelkou panství Kostelec a sousedních panství jeho dcera Terezie Antonie Felicitas, provdaná vévodkyně ze Savoye - Carignan. Osoba významná pro vznik nejrozsáhlejšího liechtensteinského majetku v Čechách. Rozsáhlá doména, jež vytvořila, se v této podobě dochovala až do první pozemkové reformy v roce 1919. Vévodkyně savojská také dokončila přestavbu černokosteleckého zámku do dnešní podoby.

Velká pozornost byla věnována myslivosti. První zmínka o kostelecké oboře se objevuje v roce 1713. Byli v ní chováni zprvu daňci, později jeleni a určitou dobu také uherské ovce. Jak plyne z výkazů ulovené zvěře z konce 18. století byly stavy značně vysoké, jelení zvěře 16 kusů na 1000 ha, stav srnčí zvěře kolísal podle revíru mezi 60 - 100 kusy na 1000 ha.

Stoupající spotřeba dřeva pro začínající průmysl a jeho trvalý nedostatek v celé zemi si vynutily v roce 1754 vydání lesního řádu, který usměrnil hospodaření v lesích. Proto se přikročilo k umělé obnově lesa především síjí, ale i vysazováním lesních sazenic, vyzdvihovaných z přehoustlého přirozeného zmlazení. Zvýšila se ochrana lesa proti krádežím dříví i pastvě hospodářských zvířat, kolem lesů byly vyhloubeny příkopy a mlaziny se chránily oplocením.

V druhé polovině 18. století byl do čela inspektorátu v Kostelci postaven Václav Eliáš Lenhart, který jako inspekční úředník s titulem lesmistra řídil lesní úřady všech liechtensteinských lesů v Čechách s výjímkou Lanškrouna. Vydal řadu významných opatření. Lenhart si byl vědom chatrných odborných znalostí mnoha lesníků a proto napsal a v roce 1793 vydal knihu "Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův …". Jako jeden z čelných liechtensteinských lesníků se Lenhart podílel na lesní instrukci, která vyšla v roce 1802. Podle ní byly veškeré lesy zaměřeny, zmapovány a byl pro ně sestaven hospodářský plán.

Velký rozmach zažily černokostelecké lesy za lesmistra Josefa Grosse, který v jejich čele stál od roku 1849. Gross byl především vynikající školkař. Černokostelecké sazenice získaly ocenění na výstavách v Praze i ve Vídni a tak se už v té době pořádaly do Kostelce exkurze. Ve druhé polovině 19. století se začal projevovat nedostatek lesního osiva. Od této doby se do školek dostávalo i osivo nepůvodní provenience.

V roce 1905 zakoupil les Ostrák od Liechstenina statkář K. Mylner, v roce 1910 jej ohradil a vysadil zde muflony vysoké kvality. Svědčí o tom muflon, který byl na Mezinárodní lovecké výstavě v Berlíně v roce 1937 oceněn 3. cenou. V roce 1962 byla obora zrušena a zvěř unikla do volnosti.

V roce 1921 byla na návrh státního pozemkového úřadu zabrána podle zákona č. 215/19 Sb. veškerá půda černokosteleckého velkostatku i se zámkem a budovami. Bylo to 2.871 ha zemědělské a 6.904 ha lesní půdy. Během následujících tří let byla v pozemkové reformě rozdělena veškerá zemědělská půda, část lesů byla postupně přidělena obcím, menší část, hlavně v okolí Jevan, Vyžlovky a Louňovic rozparcelována. Dne 1. října 1933 převzal stát zbytek pozemkovou reformou nerozdělené půdy ve výměře 4.457 ha i se zámkem a výnosem ministerstva zemědělství čj. 144 330/VIII - A - 1934 jí předal Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze jako Školní lesní statek.

Vznik výukového objektu pro výchovu lesních inženýrů, začátky Školního lesního podniku

Od roku 1935 sloužila Správa státních lesů školního lesního statku v Kostelci n.Č.lesy výchově posluchačů lesního inženýrství. Úkolem koordinovat pedagogické požadavky s hospodářskými zájmy byl pověřen správní výbor, složený z profesorů lesnické fakulty, jehož předseda stál v čele ředitelství školního statku. Hned v roce 1936 se energicky ujal zlepšování lesního hospodářství profesor pěstování lesů Ing.Dr.Josef Sigmond. Od toho roku se přestalo s holosečí a začalo se s maloplošným hospodářstvím.

Po druhé světové válce - po roce 1945

V roce 1945 došlo ke zvětšení školního lesního statku, k němuž byl přičleněn veškerý lesní majetek kn. Liechtensteina. Krátce po válce došlo k přebudování černokosteleckého zámku na internát pro posluchače lesního inženýrství. K 1. lednu 1957 byl Školní lesní závod v Kostelci n.Č.lesy podřízen rektorovi Českého vysokého učení technického.

Dalším důležitým mezníkem v hospodaření v černokosteleckých lesích bylo zřízení Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny roku 1955 Ministerstvem kultury. Kromě rezervace má lesnická fakulta na Černokostelecku další trvalé zkusné plochy, z nichž některé založili v letech 1938 a 1939 Prof.Ing.Dr.Josef Sigmond a Prof.Ing.Dr.Vilibald Ševčík.

Školní lesní statek navštěvují domácí i zahraniční odborníci a jeho význam přerůstá pouhý pedagogický účel. Ve dnech 3. až 5. října uspořádala Čs. vědecká společnost lesnická v Kostelci n.Č.lesy svůj sjezd s exkurzí, která prošla stejnou cestou, jako o 100 let dříve za lesmistra Grosse exkurze České lesnické jednoty. Při té příležitosti byl v rezervaci Voděradské bučiny odhalen pamětní kámen lesmistru V.E. Lenhartovi. V roce 1962 byl odhalem pamětní kámen Prof.Ing.Dr.J.Sigmondovi, průkopníku podrostního hospodaření.

V r. 1952 se po 150 letech opět objevila černá zvěř, která se stala zvěří stálou. V r. 1980 pro ni byla zřízena obora Aldašín o výměře 90 ha. V r. 1959 byla na Ostráku vybudována bažantnice.

Od vzniku školního lesního statku byla jeho součástí soustava rybníků na Jevanském potoce. Jde o rybníky Požár, Louňovák, Pařez, Vyžlován, Jan, Švejcar, Jevaňák, Pilský a dva Penčické rybníčky o celkové výměře 69 ha. V Penčicích byly během 2. světové války zbudovány třecí rybníčky a sádky. V r. 1946 byl obnoven rybník Nohavička, v r. 1949 rybník Šáchovec. V rybnících se chová převážně kapr s podílem lína a štiky, od r. 1969 také maréna, později peleď, amur a tolstolobik.

Když byla fakulta vládním nařízením ze dne 12. srpna 1959 převedena z Českého vysokého učení technického na Vysokou školu zemědělskou a zároveň bylo rozhodnuto o jejím postupném rušení od r. 1959/1960, stal se černokostelecký zámek sídlem Vědeckého lesnického ústavu Vysoké školy zemědělské, do které přešla část vědecko-pedagogického kolektivu fakulty. Později byl ústav přejmenován na Ústav aplikované ekologie a ekotechniky VŠZ.

V r. 1990 byla lesnická fakulta obnovena a vrátila se do Prahy, zatímco Ústav aplikované ekologie a ekotechniky zůstal v Kostelci. V r 1995 byla Vysoká škola zemědělská přejmenována na Českou zemědělskou univerzitu a v r. 2004 lesnická fakulta na fakultu lesnickou a enviromentální. V současné době spravuje Školní lesní podnik přes 7 000 ha pozemků.

K sepsání této historie byl použit dosud nepublikovaný písemný materiál p. Rakušana.